Když na Olympu fouce...
... aneb Malej keltskej training...
Stojim takhle před klinikou, žena si zapomněla doma brejle. Tak když už jedu přes tu Prahu, tak jí je vezmu...
Najednou vylez chlápek v bílým. Doktor asi. Sjel mě pohledem odshora dolů a nazpátek a prej: "Chlapče, tady je porodnice. Psychiatrie je támhle za rohem..." Cywe, to v životě neviděl Kelta?...
Za tejden koná se další Železnej Kelt. Je vcelku jasný, že nemůžu dopustit, aby se tahle taškařice konala bez zastoupení lidu Vlka a Luny. Jenže, mam odhodlání (pořád ještě) se vydat na šedesátikilometrovou trasu. Což ale znamená, že si nesmím dorakvit hnáty, jako minule. A tedy by asi nebylo od věci potrénovat trochu v krpcích...
Už jsem se k tomu odhodlával tejden zpátky. Ale v sobotu jsem zle zachrápal a v neděli an mě padla lenora. Navíc byl skoro stokilometrovej vítr. Takže courat se po lesích bylo dost na Pikaču. Takže nakonec jsem si to nechal až na teď...
Hodil jsem ráno ženu na vlak a ještě zapad do peřin. Ale prozřetelně jsem si nařídil budíka na osmou, maje vyměřeno, že to vyjde tak akorát na přesun na Mníšek. A ztama pak pěšky po hřebenovce do Jinců. Nj, ale...
Pominu-li fakt, že i tentokrát měl jsem se vstáváním značnou potíž, připletla se do toho ještě jedna komplikace. Chico si doma nechala brejle. Než mě stačila ujistit, že v poho, ať to neřešim, bo si půjčila popelníky od Jiřiny, už jsem je měl strčený v rohu a mířil na vlak...
Nutno říci, že výše zmíněnej doktor nebyl nakonec jedinej, koho jsem ten den trošek vyved z rovnováhy. Kousek od Bojiště vynořil se zpoza rohu sám velký Marek Vašut. Trochu se zarazil a pak koukal jak Pažout v říji. No, ale aspoň že žena to vzala s grácií. A záchvatem smíchu...
Ale společný sebefíčko, to né...
Trošek mě to zdrželo. Tak jsem nakonec trošek změnil plány. Dal jsem na Hlaváku,... opět obdivně sledován kolemjdoucími,... kávičku a pak usednul na šnelcuk na Beroun. Nějak jsem se rozmyslel a místo na Mníšek se vydal na Lochovice. OK, nebude to taková dálka, ale stačí. Aspoň budu vědět...
Z Lochovic nahoru na Plešivec to znám, už jsme tam šli přece mnohokráte. Tak jsem ani nemusel nikterak složitě pátrat v mapách a na rozcucnících. Stačilo se držet červený, překonat Litavku a pustit se nahoru...
A se neposrat, kdyby to náhodou nevyšlo napoprvé...
Se ale řekne, neposrat. Himl... problém, Hjůstne. Jde sice vcelku o howno, ale...
Jsem nucen konstatovat, že než jsem se vydrápal na Brdskej Olymp, už bylo jasný, že krpce jsou asi nejlepší turistický obutí, co jsem kdy vyzkoušel. Oni jsou to v podstatě takový barefooty, takže se v nich jde naprosto skvěle. Jako po svých a bez bot. Pravda, jak je člověk zvyklej na trošku jinej sklon nohy v botách, tak to chvilku bylo divný takový. Pak už ale, jsem o tom vůbec nepřemejšlel. Díky čemuž bylo mraky času kochat se krásou baštinský přírody...
Lézt po Plešivci a nepodívat se ke Smaragdovýmu jezírku? Neodpustitelné! Je to sice kousek zacházka, dolů z kopce a zpátky,... obzvlášť když netrefíš na spodní cestu a striktně se držíš značky. Nicméně, tady to přece nevadí...
Jen ta letní smaragdová barva nějak nikde...
Chvilku jsem uvažoval o vykoupání se. Ale bez ručníku a pokračovat pak v mokrejch hadrech, by nebylo dobrý...
Vrátil jsem se pak obloukem zpátky na červenou a po pár desítkách metrů se octnul na hřebeni u prvních skal. Nejdřív u Fabiánovy zahrádky, kterou údajně pomohla vybudovat jeho babička Megera (ehm,... chudák dědeček...). A u vyhlídky, která je hned nad ní. Musim říct, že už tady dost silně foukalo zase. Navíc se ze západu hnala černá stěna, která vypadala skoro na sníh...
Na druhou stranu ale na severo-západním obzoru v slunečním pruhu pod tím mračnem svítily bílý vrcholky skoro sto kilometrů vzdálených Krušnejch hor. No tak to je mazec!...
Viděl jsem je pak i vedle z Čertovy kazatelny, asi nejznámějšího, řekl bych až ikonickýho, místa na Plešivci. Skalní stěna nad kamenným mořem, nejspíš nad bejvalým lomem. A hluboko pod ní celej západ Čech, pomalu...
Sluníčko jsem tady ještě chytil, ale jen na chvilku. Pak dorazil ledovej fučák a já radši zmizel do lesa. Dost jsem vymrznul, musím říct. No, aby ne, jen v košili a vlněným pláštíku. Ale pak v závětří jsem se zase trochu oteplil...
Do Jinců už to bylo jen kousek. Stačilo dojít k silnici na Hostomice a tam zatočit doprava. Ale táhlo na pátou odpolední, takže vlastně akorát. Nicméně k Viklanu jsem ještě zašel...
Úkol, kterej jsem si vytičil v Jincích byl jasnej - navštívit tu ultrastrašnou antivšechnoxerskou supermegarebelskou hospodu v pivovaru Malej Janek. Upřímně jsem byl překvapenej, že je tak malá a normální. A paní provozní má body, protože jsem na ní vyrukoval s rohem. Natočila míru na první dobrou!!!
Pobavili mě ale vedle sedící vojáci...
Cywe, co to máš? Jak se to pokládá?...
Se nepokládá. Teda dokud to není prázdný...
No cyyyyyywe!!!...
Nebyl to ale poslední veselej zážitek toho dne. I v Arrivě na Prahu nakonec zažil jsem chvilku úsměvnou, konkrétně s průvodčí...
Promiňte, musím vás upozornit, že byste měl mít despirátor nebo rdoušku...
Mhmmm,... a vy si myslíte, že to v době bronzové znali?...
(Záchvat smíchu) No, to vlastně asi ne. Tak dobrý, neřešte to...
Našlapal jsem asi patnáctku, možná lehce míň. Prvotní pocity dobrý, jen to snad neodchcípu. Ale teda druhej a třetí den,... auuuu! Stehna a lejtka kamenný a jak kdybych do nich vrazil kudlůž...
No, tak to nebude dobrý na tom Kelťákovi...
A to mám v neděli po něm noční...