Brána Čech v bílým hávu...
aneb S tygrem na zimní vejlet…
Takhle to dopadá, když má člověk tejden volno a málem se nikam nedostane. Pak vznikaj vejlety z náhlýho popudu...
Ty ovšem stojej za to, o tom žádná. Já si navíc potřeboval vyléčit trochu
mindrák ze včerejšího neúspěšnýho lovu parního vlaku na Hlaváku. No a tak jsem
seděl, prohlížel si mapy cézet a dumal. Kam se himl vydám? Brdy? Kynžvart?
Sever? Českej ráj?...
A fakt jsem si nemoh vybrat. Navíc jsem byl rozhodnutej nenařizovat si budíka a vstát, až mě to prostě samo vzbudí…
Nakonec to dopadlo tak, že jsem se ráno rozhod pro Bránu Čech. Jenže nejbližší vlak na Aussig jel až skoro v poledne. No co, tak se vrátím domu večer a projdu se trochu i potmě…
Jen teda doufám, že Český drahý nebudou vymýšlet takový vyfikundace jako včera…
Naštěstí nevymejšlely. Všechno jelo na čas. Výborně! A tak jsem v půl druhý vylez ve stanici Velký Žernoseky…
Trošku zimina, musím říct. Ale s tím se počítalo. I tak jsem ale jel jen v kiltu a nahoře měl košili. Bundu s sebou v báglu, ale tu jsem ponechával, kdyby mi byla kosa, nejspíš po slezení několika vršků a propocení se. Kupodivu na ní ale nakonec nedošlo…
Stanice Velký Žernoseky a stejnojmenná obec jsou od sebe trošku vzdáleny, s čímž jsem moc nepočítal. Takže hned na začátku čekala mě podél Labe procházka trošku delší, než bylo v plánu. Nějak mi to ale nevadilo, prostě jsem se prošel. A přitom se moh kochat zimní přírodou a ocelově modrou klidnou hladinou vedletoku. Teda až do chvíle, než ta zelená značka náhle zabočila ostře vpravo, podlezla pod kolejema a zamířila vzhůru do kopce…
Na stezku, která i za normálních podmínek baví nejvíc asi kamzíky. Teď, pod tím sněhem a ledem byla navíc dost ohubná i díky klouzání. Bůh ochraňuj starý dobrý Meindly! A Sína, moji poutnickou hůl. Okovanej hrot zabodnutej do země je naštěstí v těhle podmínkách skvělou oporou…
Jen teda,… nedivim se, proč se vršek nad řekou jmenuje Kalvárie…
Skalnatej vršek s výhledem je rozdělenej vlastně na dvě části. Ta bližší k Litoměřicům, kterou bych asi moh označit za zakončení tříkilometrovýho úseku kaňonu Labe, kterej se zove Porta Bohemica. Nepřehlídnutelný místo, zejména díky třem křížkům na vrcholu, dobře viditelnejm z daleka i hluboka. Je opředenej několika legendama, z nichž všechny maj jedno společný – tři zmařený životy. Proto tři kříže. Místo je to úžasný a výhled odsud je ještě víc úžasnej…
Druhá část vršku je nejspíš vrchol Kalvárie, nacházející se o nějakejch 50 metrů vedle. Na něm vlaje ta nejkrásnější vlajka, česká. A výhled taktéž super. Navíc je z něj vidět ty tři křížky s pozadím Liťáku, Radobýlu, Lovosic a vůbec Polabí…
Btw, by mě zajímalo, kam až se dá odsud dohlídnout za ideálních podmínek. Teď v zimním podmračeným podvečeru byl vidět Říp, Milešovka, Lovoš, Hazmburk, to z těch míst, který jsou notoricky známý…
Nedalo mi to. Krom fotek jsem musel Čechy i pozdravit zatroubením na roh. Krásně se to tím kaňonem neslo…
Abych to neměl jen o vyškrábání se sem a pak hned domů, vydal jsem se poté z Kalvárie nahoru, směrem od řeky. Lesní zasněženou cestou, tichou a klidnou, směrem k vesničce Kamýk…
Od lesa na druhou stranu byl výhled neměně krásnej, na tu severní část Středohoří a i částečně i kaňon Labe pak u Libochovan a víc vpravo u Sebuzína. Navíc jsem v lese narazil na boží muka a kapličku Navštívení Panny Marie. Vida, to jsem si v mapě nevšim…
Do Kamýku scházel jsem od lesa už s počínajícím soumrakem. Tedy jsem v podstatě ani neuvažoval o tom, že bych se vydal na stejnojmennou zříceninu hradu nad vesnicí. Nicméně podle mapy jsem kolem ní tak jako tak projít musel. No, tož to by byla škoda, nenahlídnout, ne?...
Ona je to v podstatě stejně jen věžička a kousek obvodový zdi s několika okny. Ale ten výhled!!! I když už na potemnělý údolí řeky a rozsvícený světla v městech a fabrikách. O to to možná bylo zajímavější a hezčí. Tudíž ůůůbec nelituju, že jsem se rozhod sem zajít…
Jen teda další pokračování cesty odehrávalo se už prakticky potmě. Kousek po silnici, takže opatrně a s rozsvíceným světlem na mobilu. Pak asi kilák a půl po cestě, vedoucí pod vrcholem Bídnice, kde zas tak moc nikdo nejezdí. Tam to bylo bez světla dobře vidět krásně. Ono ten světelnej smog a bílo pod nohama stačily…
Až jsem měl chvilku cukání popojít ještě kousek vedle na Radobýl. Ale rozmyslel jsem si to. To bych dojel domu kdo ví kdy…
Ono už jen projít celej Liťák durch, abych se dostal na nádraží, bylo docela dlouhý…
Chvilku i psychicky náročný, protože na náměstí odehrávala se nějaká adventální sláva. Asi rozsvěcení stromečku. Takže spousta lidí, stánky, nějaká uječená pipka, snažící se lidi přesvědčit, aby s ní vyřvávali koledy… A nejspíš aby přeřvaly její falešnej nezpěv… Bohové,… k tomu ještě kamion Kokakola… Bože, jak můžou bejt lidi tak pitomý…
Tam už chyběl je Satan Klaus…
Fuj, pryč odsud…
Na nadráží jsem seznal, že jsem docela ucaprtanej a už i vymrzlej. Při chůzi mi to nepřišlo, ale jak jsem zastavil, tak… A kamna v hale netopily… Naštěstí vlak přijel za dvacet minut, tak jsem se moh ohřát…
I tak ale potom doma ta horká vana, to bylo labůžo…
Jo, jo,… ale tyhle náhlý neplánovaný výpady miluju. Maj něco do sebe. Kouzlo překvapení… A Olin, věrně doprovázející, cejtí to stejně...