Baštiny telegraficky...
... Špicholáku zdar!...
Přece bych domu nejel tou nejjednodušší cestou. Quatro peius, qua re melius...
Další noc jsem kupodivu zvládnul mnohem líp. Aby taky ne, využil jsem náhodnýho nápadu a nohy si na noc ve spacáku strčil ještě do bundy. Takže nezábly. O to se pak spalo dýl a líp. Pravda, bolela mě z večera hlava a to nebylo zrovna milý. V chatě jsem žádnej Paralen nebo Růžovýho kamaráda nenašel, tak nezbylo, než to zaspat. Kupodivu se ale povedlo. Chvilku jsem se povaloval a v devět se vykubalil, nasnídal se, sbalil si svejch pět švestek a jednu konzervu a vyrazil...
Plán byl vcelku nejednoznačnej. Nebo jo? Jakkoliv, hlavně ne přes kopec do Dobřichovic? Prostě, dolů vsí ke Křížku a do Potok. Kolem vily Stivínky, kde jsme s Tondou Dvořákem zažili nespočet dobrodružství a napáchali neméně tolik lumpáren. Kolem domku, kde kdysi žil starej Hajčák, mistrně ovládající prasečí chrochtání ve vzrostlý kukurůze. Podél Všenorskýho potoka, kde jsme coby děcka lovili pstruhy a raky. K osadě Durango, jedný z nejstarších trempskejch osad na našem území...
Jo, tady to svoje kouzlo neztratí, i kdyby se snažil kdo chtěl a jak...
K tůni, kde jsme se s bratránkem Jirkou čvachtávali v bahně, jsem ale nedošel. Zahnul jsem na červenou a zamířil vzhůru nízkým lesem ku Jílovišti. Sice mě to stálo nějaký síly, hlavně překonávání dvou roklí, ale mě pak napadlo si pár triček z noce odložit a už to bylo veselejší. Klínecká, Jílovišťská a už jsem byl nahoře. Přede mnou otevřel se výhled na Cukrák, bájnej špicholák, kde odjakživa bydlel Večerníček. A na Prahu, rozkládající se po obzoru zleva vpravo a naokap. Cywe, kde jsou ty časy, kdy tam nic nestálo?...
Na Jílovišti však udělal jsem rozhodnutí vpravdě zásadní: Konečně, po letech, kdy chodíme jinudy a jinudy vezmu to přímo kolem vysílače a pak po žlutý přes Kazín na Lipence. Himl, kolikrát už jsme to šli z Baní i z Černošic po svejch a stejně nikdy tudyma! No, teď to bude aspoň z kopce, tedy veselejší. A zajímavější...
A taky jo. OK, les tak nějak zdejší normál. Ale pak od špicholáku dolů, zejméma Údolím hvězd, to bylo fakt koukací. Tady by bylo ale bydleníčko! A nějaký to vlnění navíc, no tak to by se snad zvládlo, ne? Co řikáte, teta?...
Teta neřikala nic. Jen laškovně mrkla prostředním okem a odhopkala na svejch třech mininožičkách...
Sešel jsem do Lipenců a mířil pomalůčky ku Černošicům, jsa už vcelku ucaprtán. Konečně, měl jsem v nohách patnáctku. Najednou se přede mnou zjevila točna a na ní autobus, připravenej k odjezdu. Hele, to musím dát. Popoběh jsem a nasednul těsně před zavřením dveřích. Uf! Ušetřil jsem nějaký dva kilometry a půl hodiny minimálně!...
Dojel jsem na Smíchau Hauptbahnhof a vydal se do Prahy. Byl přede mnou ještě jeden důležitej úkol - sehnat dort pro Štěpánku. Dneska slaví sedmnáctiny! Moje malá holčička, tyjo...
A taky musim vrátit klíče...