Baštiny telegraficky...
... Zahradní domek?...
Občas člověk náhodně narazí na věci, nad kterejma zůstává stát... Rozum... Himl, tohle jsem nevěděl? Však tady kolem trajdám leta. Jó, chlapče, se stává... Zas ale, o to je to pak zajímavější. A se člověk nenudí...
Mno, musim říct, že noc nebyla zrovna nejjednodušší. Měl jsem večer zmrzlý běháky a ne a ne je zahřát. Celou noc jsem se kroutil jak žížala a snažil se najít tu správnou polohu, abych do nohou naakumuloval alespoň nějaký teplo. Nedařilo se. Nakonec jsem v polospánku nějak do rána přečkal,... klasickým způsobem, žejo... bych přeci jen upad v mrákoty. No jo, to je zase výhoda zavřenejch okenic. Fungovalo to tak už když jsem byl nevinné robě (byť jsem se obvykle probouzel dřív jak naši a pak nervózně hleděl na paprsky pronikající skrz, modleje se, aby už, kurwa!, konečně vstali...), teď se to potvrdilo...
Cože? Ono už je jedenáct?...
No hezký...
Měl jsem takovej plán, že vyrazím do Loděnice u Berouna, bo jsem tam našel na netu vrtulník. To je vnadidlo minimálně pro mě, jak dělaný. Článek! Prohlídka! Fotky!. Prostě musim... Netušil jsem sice, že se tudy vydám s takovým zpožděním sice, ale tak...
Jen teda, v noci se z Überlandu přihnalo lehký sněžení a těžkej fukejř. Už ráno měl jsem takový myšlenky chvílema, že chata uletí...
Nakonec jsem vyrazil v poledne. S přesvědčením, že to prostě stihnu. V nejhorším se pak budu vracet za tmy a to neni zas takovej problém. Tma Ti neublíží, ublíží Ti strach. No a aby to nebylo až tak jednotvárný a jednoduchý, zamířil jsem chatama na Červenou hlínu a odtud kolem vysílače na Kamennou boudu. Kdo ví, třeba tu zase potkám někoho z dávnejch kamarádů...
Leč nikolivěk. Byla utemovaná a zabedněná. Mna ja, však je všední den, všichni jsou v háku přece...
Vynechat Hvíždinec by byl hřích. Sice jsem si nedělal iluze, že by za stávajícího počasí byl nějakej extra výhled, ale i tak. Mno a nakonec přeci jen, do Berouna se dohlídnout dalo. Na obzoru se daly tušit brdský osmitisícovky a támhle v rokli střecha Karlova Šutru...
Abych ušetřil čas, spustil jsem se lesem přímo z Hvíždince dolů. Směrem ku Řevnicům. Srnčí stezkou ponejprv, pak už po normální cestě, na kterou bych se beztak dostal, i kdybych to vzal zpátky přes Kamennou a odtud po turistický. Z čehož plyne, mylí Vacoune, že jsem asi ušetřil nějakej ten kilák...
Jak se pak hodil dole v Řevnicích u nádraží, když jsem objevil budovu Řevnickýho pivovaru! Naštěstí je to tam Volná zóna, takže i takovej člověk druhý kategorie, svobodnej tvor bez Teček, si tady může na chvilku posedět...
Cywe, to bylo těžký lákadlo!... Moc těžký...
A já nevydržel...
Mno ale, ten nakládanej Hermelín a vychlazenej místní ALE,... wau! Ma-ňy-fik!!!...
No a mezitím mi přijel vlak...
Nebudu zapírat, to, co jsem ztratil (?) v pivovaru, nahnal jsem potrati. A pak i busem, neb jsem seznal, že pěšky bych to fakt nestíhal. A když to jede, byl bych blb, kdybych tu nabídku nevyužil. Za chvíli už vystupoval jsem na zastávce Loděnice - U lanovky a pomalu se začal rozhlížet, kde ta Laň sedí...
A nebylo to vlastně ani daleko. Podlez jsem dálnici, minul nějakou místní firmu a prošel pár desítek metrů k prvním domkům. A tam na mě už zářila ze stožáru typicky rudá vlajka se srpem a kladivem. Tady někde to... Jo! Támhle!!!
Stál tam! Mohutnej bitevník s roztaženejma listama rotoru, pomalu se otáčejícíma ve vichru, jako by se chystal vzlítnout. Jejda! Kolikrát jsem už takhle stál pár metrů vedle, když nějakej jinej vzdušnej křižník tohodle typu tepal lopatkama vzduch a vznášel se těsně nad terénem s mohutným řevem motoru a sekavým zvukem roztočenýho rotoru! Nebo kolikrát jsem se koukal na stejnej stroj, plazící se rychle těsně nad zemí, přeskakující stromy, aniž bych zaslech sebemenší zvuk. Bejt mudžik, už bych to měl za sebou...
Jenže zdejčí čtyřiadváca jen němě seděla na ranči, pozorována nádhernejma černejma oslíkama a vzpomínala na nedávno zašlou slávu svojí...
Však ale neboj, krásko, já Tě připomenu a zase budeš chvilku slavná. Něco si o Tobě zjistím, seženu pár fotek a napíšu o Tobě. A budou se na Tebe jezdit koukat turisti, dělat s sebefíčka a kochat se stejně, jako jsem se pokochal já...
I zpáteční cestu absolvoval jsem za využití Českejch drahejch. Naštěstí zadarmiko, anžto PíAjDý. Prošel jsem pár stovek metrů lesem a lučinama a na nádraží, který proslavily Ostře sledovaný vlaky (bohužel již ne v původní podobě...), vyčkal příjezdu čugály. Přesunul se do Berouna a ztama pak panťákem do Dobřichovic...
No a ztama je to vlastně už jasný...