ANZAC-CS - Gold Coast...
Po návratu ze Sydney jsme se ubytovali na motelu v Darra, nedaleko Ritchlands, na okraji Brisbane. Na sousedním Forest Lake bydlí kamarádi Maruška s Petrem, na neděli jsme k nim pozváni na kachnu. S tímto vědomím jsme odjížděli vlakem na Gold Coast s dobrou náladou. Tedy je pravda, že v Austrálii nás dobrá nálada neopouští. Za dvě hodiny jsme se už procházeli po Surfers Paradise a dnešní cestování okončili v jednom z místních pubů. Je zde zvykem mít v každém pubu hudební doprovod. Při několika Heinekenech a příjemné hudbě čas rychle utekl, v pět už bývá tma a hlavní třída svítila jako Las Vegas. Daleko později večer jsme začali uvažovat, že na pláži se přece jenom spát nedá, večer je i mikinách chladno. Přes ulici čněl do výše 52 pater hotel Hilton, a když ho Lukáš sjel pohledem, oznámil, že se přece nebudeme trmácet po městě, když máme Hilton přes ulici. Ono by to při jeho fofru zvedání pint nebylo dost dobře možné. Další pivko utvrdilo Lukášovo rozhodnutí a slečna na recepci nám vzápětí předala kartu od pokoje. Výtah měl mačkátka označena 16-52 patro. Hrůza..., budeme muset šlapat do desátého patra po schodech? V tomhle stavu? Stačila však pouze výměna výtahu, tam by zase čuměli ti ostatní, kteří by chtěli do dvaapadesátky. Došlápnout to z patnáctky by pro ně byla smrt stejně, jako pro nás do desítky.
"Pěkné, ale takové sterilní", ohodnotil Luky bydlení v desátém patře, kde ještě nebylo při poryvech větru cítit kymácení věžáku. Večer vyrazil mezi smetánku východního pobřeží Austrálie, protože kde jinde než na Zlatém pobřeží se mají scházet lidé, kteří nemají problém s penězi. Nějak mi chvíli díky Lukymu připadalo, že je také nemám. Pokoj jsem si užíval, uvařil čajíček a v křesílku v županu relaxoval. Očekával jsem, že se Luky opět vrátí nad ránem, za chvíli však klaply dveře a zmrzlý Luky oznámil, že se musí vyspat na zítra, na pobyt ve vlnách pacifického oceánu. Neodradila ho ani moje informace, že v Austrálii začíná zima a vlny oceánu nabírají teplotu u břehů Antarktidy. Ještě chvíli jsme plánovali zítřejší návštěvu písečných pláží, na začátku které vždy musí stát pub s pivem.
Ranní snídaně v Hiltonu se odehrávala v humorném stylu. Super jídla kopec, nezapomněl jsem Lukymu na talířku přinést Vegemite. Moc se mu do něj nechtělo, ale po informaci, že kdo byl v Austrálii a neochutnal Vegemite, jako by v ní nebyl, přece jenom ochutnal. Tmavě hnědá až černá pasta, nevábného vzhledu, ale ukrutně zdravá. Všechny děti v Austrálii ji povinně dostávají, aby byly zdravé. Něco podobného jako u nás v Československu, kdy jsme jako děti museli každé ráno polykat lžičku rybího tuku. Hnus fialový, nikdy jsme si rybí tuk neoblíbili, ale Australané jedí Vegemite při každé příležitosti, zvykli si. Konečně si nabral na nůž a strčil ho do pusy... V Hiltonu! Nůž do pusy!... Hrůza!!! Další jeho slova se nedají reprodukovat. Nejslušnější z nich bylo, že ho chci zabít a že by to určitě Paris nevzala do pusy. Za všechno dobro, které mi prý poskytl. Bydlení v Hiltonu... Tak jsem mu odpověděl, že mi v Backpeckers v Sydney bylo líp. Se asi urazil.
Vydali jsme se až do nejzažší části Surfers Paradise, na její jižní část. ANZAC nás po celou dobu našeho pobytu neopouští. Teprve když si člověk všímá konkrétní věci, zjišťuje, jak často se opakuje. Na vyvýšeném místě stál památník válečných hrdinů australských a novozélandských, Australian and New Zaeland Army Corps - ANZAC. Váží si tady válečných hrdinů, jen co je pravda.
Na sluníčku na pláži bylo dobře. Lukáš se vyvaloval celý den v ledové vodě, já chodil po břehu a sbíral mušle. Když se šestá vlna dostala až k mým nohám, rychle jsem zdrhal z jejího dosahu, přece neumrznu. Po pár stech metrech jsem dorazil před Lifeguard, záchranáře, a přečetl si informační tabuli. Všechno ostatní jenom kecy, ale teplota vody mě dostala, 23 stupňů. To snad není možné, myslel jsem, že je těsně nad bodem mrazu. Nicméně..., do vody pod třicet stupňů nelezu. Lukášovi jsem oznámil, že není žádné hrdinství se koupat v téměř vroucí vodě, ale já že nemůžu, že mám své dny.
Po posledním pivku v nejbližším pubu jsme nasedli na tramvaj, poté na vlak a přesunuli se zpět do Brisbane. Náš pobyt v Austrálii končí. Úkol s tributem jsme splnili, zažili spoustu dalšího a na Lukáše čeká zítra éro na international airport. Prý půjde makat do Libérie jako technik letounu Antonov An-12, markantně mu zhublo bankovní konto. Jak také ne, když si nechá dělat snídani od Paris. Já si ještě pobudu u kamarádů do konce týdne a budu ho následovat.